Zpět na domovskou stránku

Znáte nejvzácnější strom na světě?

Na otázku: „Jaký je nejvzácnější strom na světě?“ by rozhodně nebyla jednoznačná a snadná odpověď. Chceme-li přesnou odpověď, musíme se umět i přesně zeptat. Pokud bychom se zeptali výše uvedenou otázkou, tak by to mohl být třeba i roubovaný čarověník, který se chytl pouze v jediném případě a strom z kterého pocházel, byl poražen, a tak roubovanec zůstal jako jediný exemplář na celém světě…

Jaký je nejvzácnější strom na světě, tedy není zrovna správná otázka. Asi bude třeba se zeptat přesněji a konkrétněji, například takto: „Jaký je nejvzácnější a nejpodivuhodnější druh jehličnanu?“ Zde už by se s využitím znalostí současného botanického poznání dalo odpovědět o něco lépe. Stejně jako jde kupředu vědecké poznání, tak se mění i odpověď na takto přesně položenou otázku. Rozhodně mi to nedá, abych nevzpomenul něco málo z historie významných botanických objevů a zachraňování jehličnatých druhů minulého století.

cypřiš Duprezův se v zemi původu dostal na poštovní známku
Cypřiš Duprezův vyvolal v zemi svého původu velký zájem veřejnosti a stal se tak slavným, že se dostal i na poštovní známky.
Cypřiš Duprezův (Cupressus dupreziana)

Nejvzácnějšími druhy v přírodě zpravidla bývají ty, které přežívají v malé populaci a izolovaně na malém území, takzvané endemity. Pokud se u stromů povede objevit kriticky ohrožený druh, tak je to veliká dendrologická událost okamžitě vyvolávající spoustu otázek týkajících se rozhodování jak nejlépe soustředit síly k záchraně takového druhu pro budoucí generace.
Takovým druhem jehličnatého stromu, na jehož záchraně se podíleli i naši vědci, byl cypřiš Duprezův (Cupressus dupreziana). U tohoto kriticky ohroženého druhu přežívalo v horách severního Alžíru posledních dvě sta jedinců. Díky tomu, že se povedlo do České republiky dovézt semena a řízky tohoto velevzácného jehličnanu a následně když se jej podařilo rozmnožit tak, že z nich vyrostlo několik tisíc mladých stromků, které bylo možné odvézt zpět do jejich vlasti – do Alžírska. Tam byly vysázeny v zahradách i ve volné přírodě. Zdá se, že druh byl zachráněn (alespoň prozatím). Několik vrstevníků z tohoto množení zůstalo i v pražské botanické zahradě.

Metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides) se také dostala na poštovní známku
Metasekvoji čínské (Metasequoia glyptostroboides) se v zemi původu také dostalo té cti, že byla zobrazena na poštovních známkách.
Metasekvoje čínská (Metasequoia glyptostroboides)

Zatímco u cypřiše Duprezova se vyznamenali Češi, tak v případě dalšího vzácného druhu jehličnanů se pochlapili spíše Američané. On celý ten příběh s metasekvojí byl poněkud zvláštní. Tento prastarý druh byl znám z paleobotanických nálezů z různých míst na světě už poměrně dávno. Nějakou dobu trvala nejistota, zda zkamenělé zbytky rostlin, které byly objevovány na různých nalezištích řadit spíše k rodu tisovec (Taxodium) nebo sekvoj (Sequoia). Později začaly být rostliny, dosud známé pouze z fosilních nálezů, řazeny do vlastního rodu Metasequoia. Nu což, to by nebylo nic tak převratného, podobných přejmenování a znovuzařazení různých prehistorických a dávno vyhynulých druhů zná věda celou řadu.

Svěže zelené jehlice mladé metasekvoje
I na fotografii mladičké metasekvoje je vidět jak svěže zelené jsou její jehlice.

Ale ouha. Někdy počátkem zimy roku 1941 byl v provincii S‘-čchuan objeven neznámý v té době již opadaný strom. Svět měl ale v té době starosti spíše válečné a nikoli vědecké. Tak se teprve koncem druhé světové války přišlo na to, že stromy v údolí řeky Šuj-sa jsou vlastně ty stromy, pro které jeden japonský botanik navrhl rodové jméno Metasequoia a o kterých se myslelo, že se s nimi setkáme už jen v otiscích jehlic v hnědém uhlí. Když v roce 1948 dva čínští botanici Hu a Čeng zveřejnili úplný popis stromů, které jakoby zázrakem vstaly z mrtvých, vyvolalo to doslova vědeckou senzaci.

Sekvoje vždyzelená (Sequoia sempervirens) je choulostivá na mráz, a tak ji u nás nejčastěji vidíme pěstovanou v nádobách
Sekvoje vždyzelená (Sequoia sempervirens) je na mráz poměrně choulostivý strom, a to ji na většině našeho území "odsuzuje" k pobytu v nádobě.

V následujícím roce vedl věhlasný americký botanik profesor Elmer Drew Merrill vědeckou expedici do Číny. Jedním z hlavních úkolů této expedice bylo nasbírat semena těchto vzácných stromů, které vlastně zapomněly vyhynout. Tento úkol byl splněn. Expedice byla úspěšná, a tak se semena tohoto nevídaného jehličnanu dostala do mnoha světových arboret a botanických zahrad. Z toho je jasné, že nejstarší metasekvoje mimo Čínu pocházejí z roku 1949. Ze stejného roku pocházejí i ty v pražské botanické zahradě Na Slupi a v průhonickém parku. A tak se strom, kterého přežilo v malé oblasti jen asi tisíc kusů, dostal do celého světa. Dnes vám nabídne sazeničku v květináči každé lepší zahradnictví. Tyto sazeničky většinou pocházejí z vegetativního množení, které v případě metasekvoje není nijak zvlášť obtížné.

Detail sekvojové větvičky se zbytky samčích květů
Detail sekvojové větvičky se zbytky samčích květů.

Metasekvoje je poměrně nenáročná a našich podmínkách plně mrazuvzdorná - na rozdíl od sekvoje vždyzelené (Sequoia sempervirens). Pokud máte velkou zahradu a na ní vlhčí místo s humózní půdou – neváhejte. Je to v mládí a za příznivých podmínek poměrně rychle rostoucí strom s překrásně svěže zelenými jehlicemi, které se na podzim před opadáním barví do zlatova až do bronzova, a pak dokážou nádherně zářit v paprscích zapadajícího Slunce. A tak i přesto, že už to dneska v podstatě není žádná vzácnost, je to fylogeneticky starý, krásný strom se zajímavým příběhem, který si pro svou dekorativnost zaslouží ještě větší rozšíření nejen v městských parcích.

I wollemie vznešená (Wollemia nobilis) byla zvěčněna na poštovní známce
I největší dendrologický objev konce dvacátého století byl ve své domovině zvěčněn na poštovních známkách.
Wollemie vznešená (Wollemia nobilis)

Po objevu metasekvoje čínské si všichni mysleli, že jsou všechny veliké botanické objevy dvacátého století mezi jehličnany už za námi. Po tom, co byl objeven nejen druh, o kterém se myslelo, že dávno vyhynul, ale dokonce rod, se mělo za to, že zeměkoule už je natolik prozkoumaná, že něco podobného hned tak nehrozí. A jako už tolikrát, zase to byla mýlka.

Prý to bylo desátého prosince v roce 1994, kdy zaměstnanec správy národního parku Wollemi David Noble slanil do úzkého kaňonu, do kterého nevedla jiná cesta než po laně. Zaujaly ho podivné stromy, které nikdy předtím neviděl. Odebral tedy pár větviček a za několik dnů je ukázal odborníkům na botaniku, aby mu řekli, o co jde. Ti však nemohli uvěřit svým očím. Noble jim přinesl větvičky ze stromu, který před tím znali pouze v podobě zkamenělin.
Noble se stal ze dne na den slavným objevitelem. Strom dostal v angličtině ne příliš přesné jméno Wollemi pine. Bylo pak velmi zábavné sledovat, jak světové agentury referovaly o novém objevu a naši snaživí novináři, kteří (jak už to někdy bývá) často píšou o věcech, o nichž nic neví, snaživě „papouškovali“ angličtinu a informovali o objevu nového druhu borovice, která byla současníkem dinosaurů. Byla to dostatečně veliká senzace, aby jim pomohla ke čtenosti, a tak jim bylo docela jedno, že Wollemia nobilis, jak byla později vědecky pojmenována, nemá s borovicemi (krom toho, že se také jedná o jehličnan) vůbec nic společného, patří totiž do čeledi araukáriovitých (Araucariaceae). Vědecký název je také tak trochu hříčka. Rodové jméno Wollemia strom dostal podle národního parku, kde byl v roce 1994 objeven. Otázku tak trošku vyvolává druhové jméno nobilis, které v latině znamená vznešený, ale neslyšíte tam tak trošku i jméno objevitele? Ať už je to jak chce, hezky česky jí říkáme wollemie vznešená.

půlmetrová wollemie vznešená (Wollemia nobilis)
Wollemie vznešená (Wollemia nobilis) vypěstovaná z řízku má zatím jen půl metru na výšku.

Tímto velikým objevem „přežvýkaným“ všemi světovými agenturami to ale všechno neskončilo, ba právě naopak – vše teprve začalo. Vyvstala závažná otázka – jak zachránit rostlinný druh, který dokázal nepozorovaně přežít miliony let v jediné skalní průrvě kdesi v buši jihovýchodní Austrálie, který může zahubit prostá lidská touha vlastnit něco výjimečného anebo třeba jen jeden jediný lesní požár.
Je třeba pochválit australskou vládu, která se zachovala velice pružně a velmi rychle dala schválit zákon na ochranu přírody, který je vybaven sankcemi vpravdě drakonickými – jak pokutami, tak možností odnětí svobody. Dalším opatřením bylo absolutní utajení místa, kde stromy pamatující dinosaury v přírodě rostou.
To všechno ale neřeší zranitelnost druhu vyskytujícího se na jediném místě na světě. Proto byl přijat program na záchranu druhu. Jeho principem je rozmnožit stromy a dokázat je poskytnout za vysoké ceny movitým zájemcům po celém světě a peníze, které z toho přitečou použít na ochranu místa jejich přirozeného výskytu. Rostliny z první generace množení se dražily vskutku za veliké peníze, ale ani dnes to není stromek, který si koupíte v každém druhém zahradnictví.

Detail vrcholku wollemie vznešené
Detail vrcholku wollemie vznešené.

Nyní už je možné říci, že celý projekt byl úspěšný a wollemie zřejmě nevyhyne, i když v přírodě roste jen nějakých 100 stromů. Je totiž rozšířená po celém světě. Od roku 2006 je doma i u nás. Jedním exemplářem se chlubí i pražská botanická zahrada, kde byla rostlina umístěna do jakési klece, aby nedoznala úhony. Ale těchto pozoruhodných a vzácných rostlin už je u nás jistě víc, samotného by mě zajímalo kolik. Pokud náhodou wollemii máte doma, budu rád, když se ozvete a třeba přidejte i její fotku, či nějaké zkušenosti s ní.

Každý, kdo má zálibu v botanických raritách, je potěšen tím, že i wollemie se již dá sehnat, i když stále ještě nepatří mezi nejběžnější a tím pádem ani nejlevnější rostliny (když tuhle větu píši, vzpomínám na vykulené oči paní recepční v nejmenovaném nizozemském hotelu, když zahlédla cenovku na stromečku v květináči a překvapeně se ptala, cože je to za vzácnost).
A jak to dál bude s wollemií? Uvidíme. Záleží to i na tom, jak rychle se rozšíří. Pravděpodobným limitem jejího rozšíření bude mrazuvzdornost. Zatím se o ní ví jen tolik, že v místě jejího přírodního výskytu teplota neklesá pod -5°C, a pak ještě existuje jedna zpráva z Japonska, kde prý vydržela až 12°C pod nulou.

Tak to je pár řádek o těch v přírodě nejvzácnějších a nejpodivuhodnějších jehličnanech. Jsou to tři příběhy se šťastným koncem. Kéž by příběhy všech podivuhodných vzácných druhů měly vždy jen šťastný konec.


Autor: Ota Beran
© 2009

Datum zveřejnění: 21. 3. 2009


Zpět na domovskou stránku
TOPlist
od 9. 11. 2009