Zpět na domovskou stránku

Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby
krásná vánoční skladba

Jan Jakub Ryba je autorem jedné z u nás nejhranějších vánočních skladeb – České mše vánoční. Každý rok tuto radostnou skladbu slyšíme v době adventu odevšad. Napadlo vás někdy, jak radostný byl životní osud autora tohoto díla a jak na ně pohlížel on sám? Nuže, přečtěte si o tom malé vánoční povídání – povídání o neveselém osudu člověka, který o tolik převyšoval své současníky.

rozmanité vánoční cukroví je dalším symbolem vánočních svátků
Tak jako k Vánocům patří cukroví a jmelí, patří k nim i Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby...

Jan Jakub Ryba byl především poslušný syn. Jeho otec, vzdělaný a muzikantsky založený venkovský kantor, o synově nadání k hudbě dobře věděl a snažil se ho rozvíjet a kultivovat. Sám Ryba na toto období ne vždy s radostí vzpomínal. Například, když složil, někdy v devíti letech, své první Salve, tak jeho otec tento hymnus okomentoval nějak takto: “Hm, dobré, ale trochu dlouhé.” a nemilosrdně seškrtal synovu skladbu dle svých představ. Když pak bylo toto zmrzačené torzo skladby poprvé veřejně provedeno, tak sice všichni vyjadřovali uznání mladičkému skladateli, ale jen on věděl, že to není ta skladba, do které dal celé své vřelé a dychtící srdce.

Veliký talent

Na druhé straně dokud mohl, snažil se jeho otec ze všech sil, aby ze svých skromných prostředků zaplatil synovi co nejlepší vzdělání, které pro chlapce z chudé rodiny mohlo znamenat jedinečnou možnost vzestupu na společenském žebříčku. Když v roce 1780 přišel do Prahy, domníval se, že vstoupí hned do třetí třídy piaristického gymnázia, protože měl již ze svého rodiště solidní základy latiny a řečtiny. Ale u zkoušek totálně pohořel. Zkušební komise totiž postupovala zcela v duchu nového germanizačního nařízení Josefa II, a mladý Ryba, který neuměl dobře německy, nemohl uspět. Ale pak se to všechno nějak zamotalo a možnosti jeho otce byly vyčerpány, proto roku 1784 píše synovi, v té době studujícímu v Praze, dopis. Mladý Ryba, tehdy plnými doušky nadšeně užíval všech možností, které mu dávalo vzdělávání a společenský život ve velikém městě. V dopise otec chlapci přikazoval odejít z gymnázia, absolvovat učitelský kurz a přijmout místo kantora. Devatenáctiletý všestranně nadaný hudebník zoufale hledal jakoukoli šanci, jak se na studiích udržet i bez otcovy podpory. Jenže marně. Stejně jako mnoho dalších chudých studentů byl i on zasažen další krutou ranou osudu, která mu byla uštědřena "osvícenými" reformami Josefa II., jež spolu s kláštery a jejich školami zrušil i studijní fondy, jež umožňovaly vzdělání i studentům ze skrovných venkovských poměrů. Nezbylo mu tedy nic jiného, než uposlechnout svého otce a vydat se na dráhu učitele.

Jako každá mše i Česká mše vánoční patří do kostela, na tom sebelépe nahrané CD nic nezmění. Slavnostní vánoční prostředí osvětleného kostela k „Rybovce“ prostě patří.
a jako každá mše, tak i Česká mše vánoční patří do kostela, na tom sebelépe nahrané CD nic nezmění. Slavnostní prostředí osvětleného kostela k „Rybovce“ prostě patří.
Učitel a muzikant

Ani požadavek otce vedoucí jej k učitelské dráze ho nikterak nezdeptal, vědom si svých schopností pochopil, že člověk jeho talentu, znalostí i rozhledu dokáže pro své okolí vykonat mnoho dobrého i v postavení venkovského podučitele. Z plánů na získání kantorského místa pak na nějakou dobu sešlo kvůli Rybově neklidnému duchu a smyslu pro spravedlnost a morálku, kdy se jeho podpis objevil na jakémsi pamfletu kritizujícím morálku rožmitálských paniček. Jenže honoraci moralizovat se nevyplácí – a nyní už to věděl i Ryba, a tak se raději plně se věnoval své práci a výuce hudby. A že to byl nějaký muzikant i v době, kdy platilo co Čech, to muzikant. Už v Praze, kdy si jeho učitel usmyslel založit z nadaných žáků smyčcové kvarteto, prokázal vynikající interpretační talent. Nikdo z oslovených studentů nehrál na violoncello a tak se to mladý Ryba v krátké době na něj naučil. Představu o jeho hudební všestrannosti nám dá výčet nástrojů, které ovládal. Protože se musel starat o výuku nových hudebníků a zpěváků chrámového sboru, které vyučoval nejen zpěvu, hře na varhany, klavír, housle, violu, violoncello, ale i dechové nástroje jako je flétna, lesní roh či klarinet. Na všechny tyto nástroje nejen učil, ale sám na ně velmi dobře hrál.

Válka krutě zasáhla všechny

Napoleonské války se sice nějak přímo osobně a tragicky nedotkly Rybovy rodiny, ale jejich bitvy způsobily, že válečné výdaje přivedly roku 1811 rakouskou monarchii ke státnímu bankrotu. Peníze neměly žádnou hodnotu a veškeré Rybovy příjmy už nedokázaly zajistit rodině ani dost jídla. Dovedete si představit, jak mu asi muselo být, když nechtěl dospívajícím, nadaným synům Josefu Arnoštovi, Vilémovi a Václavovi odříci vzdělání? Sám věděl jak je vzdělání pro další životní dráhu potřebné a nechtěl své syny omezovat způsobem, jakého se dostalo od otce jemu samotnému. Zda se mu to povedlo, posuďte na příkladu jeho třech synů sami: jeden syn to přes medicínské vzdělání dotáhl až post děkana lékařské fakulty Univerzity Karlovy, životní dráhu druhého přeťala na jeho nadějné vojenské kariéře předčasná smrt, třetí, kterému nemohl platit studie, se stal knihkupcem v Praze.

Zcela zaplněný kostel sv. Alžběty v Protivíně si letos opět vyslechl tradiční Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby.
Zcela zaplněný kostel sv. Alžběty v Protivíně si letos opět vyslechl tradiční Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby.
Tajemství Rybovy smrti

Co přesně bylo tou poslední kapkou, jíž pohár života Jana Jakuba Ryby přetekl přes okraj, a on se rozhodl vzít si život, se můžeme jen dohadovat. Lze vystopovat jednu zajímavou souvislost. V příbramském archivu se mezi dokumenty pocházejícími ze starorožmitálské fary nachází nenápadný v němčině psaný zápis o předběžném rozpočtu k opravě kostelních varhan, datovaný 7. dubna 1815, tedy den před Rybovou smrtí. Z tohoto dokumentu vyplývá, že se konala, v přítomnosti rožmitálského kantora Ryby, faráře Česaného a plzeňského varhanáře Nolliho, prohlídka varhan, které byly shledány ve velmi špatném stavu a úplně rozladěné. (Mimochodem, na tyto varhany Ryba o dvacet let dříve osobně poprvé hrál svou Českou mši vánoční.)

Mohly za to varhany?

Varhanář požadoval za opravu na tehdejší poměry značný obnos – celých 170 zlatých. Vzhledem k tomu, že v účetních knihách fary ve Starém Rožmitále se nenašel z té doby žádný zápis o takovém výdaji za opravu varhan, je nanejvýš pravděpodobné, že z opravy sešlo. Zda byla pro Rybu, disponujícího absolutním hudebním sluchem, představa, že by měl další léta hrát na falešně znějící nástroj, natolik frustrující, že se rozhodl ukončit svůj život, nevíme. Víme jen, že odešel ráno 8. dubna 1815 do lesa na vrch Štěrbinu a tam si břitvou, kterou si přinesl v kapse, otevřel žíly. Říká se, že Ryba jako sebevrah nesměl být pohřben do posvěcené půdy starorožmitálského hřbitova. Nejspíše to nebude celá pravda. Dle farních záznamů nebyl v té době Ryba jediný, kdo si vzal život. Ale zřejmě byl jediný, koho jeho současníci za tento čin odsoudili k pohřbení mimo místa pro své mrtvé, ale až na daleký a dávno nepoužívaný morový hřbitov. Za činem Jana Jakuba Ryby bylo vědomé a svobodné rozhodnutí člověka, který v mnoha ohledech převyšoval své současníky a doufal, že ho pochopí až budoucí generace. A v tom se nemýlil.

Tenor i baryton zpívají svoje party a nesmí jim vadit ani teplota, kterou do kostela přineslo arktické počasí před letošními Vánocemi.
Tenor i baryton zpívají svoje party a nesmí jim vadit ani teplota, kterou do kostela přineslo arktické počasí před letošními Vánocemi.
Nejznámější skladba

Mýlil se v něčem jiném, a to ve své nejznámější skladbě. On sám ve své České mši vánoční neviděl žádné mimořádné dílo. Ryba jako autor byl velmi plodný, o tom se dá soudit ze seznamu svých děl, který poslal roku 1801 premonstrátovi Dlabačovi obsahoval 1416 položek. A v tomto seznamu se objevuje název skladby jen jako jedné z mnoha dalších a znamenitějších. Její popularita narůstala až po jeho smrti. Dramatická stavba tohoto hudebního díla se prosazovala (možná právě) i přes nevoli církve a oslovovala stale širší obec posluchačů a je jim blízká i dnes. Lidé si její uvedení prostě vynucovali, Svědčí o tom i dochovaný přípis na jednom opisu notového záznamu pocházejího někdy z roku 1864 z Klatov: “Slátanina tato, kteráž za bezpříkladnou urážku církevní hudby považována býti musí, jest po dlouhá léta okrasou Narození Páně v Klatovech a běda řediteli kůru, kdyby kocovina tato neprovozovala se aspoň dvakráte o Vánocích.”

Mocní se mění, lidský genius je věčný

Dnes už mnoho nevíme o tom, kteří vlivní a mocní zasáhli nepříznivě do Rybova života. Ani neznáme jména těch, kteří se zasloužili o jeho špatný psychický stav vedoucí k jeho smrti. Ba ani nemáme jasno v tom, kdo se nejvíce zasloužil o to, že nesměl mít řádný pohřeb do vysvěcené půdy. Dnes, kdy uplynulo téměř dvě sta let od jeho smrti, ale víme, kdo byl Jan Jakub Ryba a všichni známe jeho mši začínající slovy: “Hej, mistře!”, která prosvětluje svou radostnou melodií každé Vánoce. Autor se smutným osudem rozdává radost i dvě století po smrti, a zatímco jeho “mocní” současníci vládnoucí osudy mnoha lidí upadli v zapomnění, tak Rybovo dílo žije dál.


Autor: Ota Beran
© 2009

Datum zveřejnění: 23. 12. 2009


Zpět na domovskou stránku
TOPlist