Zpět na domovskou stránku

Biodiverzita, biodiverzanti, zahrádkáři a ti ostatní

Biodiverzita je pojmem, který často používají jako zaříkávadlo lidé, kteří o sobě rádi prohlašují, že mají zelené myšlení, a domnívají se, že udržitelné životní prostředí je to, co všemi možnými i nemožnými prostředky prosazují. To, že něco prosazují, ještě neznamená, že tématu rozumějí. Něco o biodiverzitě a vlivu člověka na její proměny si můžete přečíst v tomto článku.

trnovník akát (Robinia pseudoacacia)
Na akát dnes už nepohlížíme jako na něco naší přírodě škodlivého. Navíc je v době květu včelami velmi vyhledávanou medonosnou plodinou.

Biodiverzita je něco, co by se ve své nejvíce zjednodušené podobě dalo označovat jako druhová rozmanitost ekosystému. Definice biodiverzity samozřejmě není jediná moudrost, kterou věrozvěsti takzvaného udržitelného životního prostředí svým ovečkám (či jiným živočichům se stádním chováním) do jejich mozečku zasévají. Snaží se nás přesvědčit, že čím větší je biodiverzita (rozuměj, čím více se na daném místě vyskytuje druhů), tím zdravější, lepší a stabilnější je ekosystém. (Zachování biologické rozmanitosti je nezbytné, protože udržuje stabilitu ekosystémů. www.biodiverzita.arnika.org) Přinejmenším bych si dovolil tvrdit, že toto tvrzení rozhodně nemá univerzální platnost.

Biodiverzita nutně nemusí znamenat stabilitu

Jak by asi věrozvěsti biodiverzity vysvětlili podivuhodný ekosystém existující několik kilometrů pod zemským povrchem, který je tvořen jediným druhem podivuhodné bakterie Desulforudis audaxviator získávající energii redukcí sulfátů vznikajících při rozpadu uranu. Tento ekosystém tvořený jedním jediným druhem je přitom natolik stabilní, že by s největší pravděpodobností přežil dopad komety či celoplanetární jadernou válku. Nemusím snad ani uvádět další podobné extrémní příklady, aby bylo každému naprosto jasné, že pohled růžovými brýlemi biodiverzity, může vytvářet obraz podobný tomu, který je možno vidět v pokřivených zrcadlech petřínského bludiště. Markantním příkladem takového pokřiveného pohledu na svět ukazujícím jak hluboce se mýlí všichni ti, kteří se mechanicky pojímanou biodiverzitu snaží aplikovat v současné kulturní krajině, která je do takové míry a tak dlouhodobě ovlivňovaná člověkem, že nemá s přirozeným přírodním prostředím vůbec nic společného.

Pestrost v kulturní krajině?

Možná, že se některým lidem s nízkou úrovní vzdělání a takzvaným ekologickým myšlením líbí malá políčka některých „ekozemědělců“ zarostlá pcháčem, vlčím mákem a koukolem, prostě proto, že jsou taková pestrá a barevná. Navíc sysli s hraboši jsou dalšími druhy, které celý takový systém obohacují. Je to ale opravdu cesta vedoucí k udržitelnému životnímu prostředí pro všechny lidi? Pokud společnost chce zachovat materiální bohatství většiny a sociální smír všech, tak malé biofarmy a ekologické hospodaření jednoduše nejsou tou jedinou správnou cestou, jak se nám snaží někteří lidé namluvit. K tomu aby ekologicky hospodařící farmy uživily celou lidskou společnost, by jich muselo být mnohem více, a to by znamenalo přesun značné části populace lidí z měst na vesnici, kde by tito (mnohdy s prostředky odpovídajícími vymoženostem devatenáctého století) vyráběli dražší potraviny s kvalitou, jejíž srovnání s kvalitativními výsledky běžné zemědělské produkce by bylo přinejmenším na velikou diskusi, která by pravděpodobně neměla vítěze. (I když už slyším ty rozhořčené hlasy vykřikující to, jak se kupované vajíčko, vepřové, slivovice a kdovíco ještě dalšího prostě kvalitou nemůže vyrovnat tomu domácímu.) Je totiž velkou otázkou, na kterou je třeba si jasně odpovědět, co vlastně máme na mysli, pokud použijeme výraz kvalita. Pak už to porovnání ve prospěch toho organického, bio, či ekologicky šetrného tak drtivě nedopadá.

Rozhodne trh

Kde diskuse nevede k výsledku, ať rozhodne trh. Alespoň tak to bývá v demokratickém kapitalismu (v totalitě by rozhodlo politbyro, generální tajemník, nebo vůdce). Nedělám si příliš velké iluze, že v tržním mechanismu demokratického kapitalismu nerozhodne u příjmově nižších vrstev, kterých je většina, a proto vytváří i většinovou poptávku, cena. Bylo tomu tak již mnohokrát předtím (od oblečení a obuvi, jež zválcovala asijská konkurence, až po tradiční české sklo), tak proč by tomu nyní u potravin mělo být jinak? Ale to už jsme se od biodiverzity dostali trochu daleko - při tom vysvětlování, že bio a ekologický přístup, nemusí automaticky znamenat něco kvalitativně lepšího, ale něco dražšího to znamená téměř na sto procent.

křídlatka sachalinská (Reynoutria sachalinensis)
Křídlatka, která je u nás zastoupena dvěma druhy - křídlatka japonská (Reynoutria japonica), křídlatka sachalinská (Reynoutria sachalinensis) - které se mezi sebou bez problémů kříží. Kříženec je označován jako křídlatka česká (Reynoutria x bohemica) a všechno nasvědčuje tomu, že se v naší přírodě rozšiřuje ještě agresivněji než oba výchozí druhy.
Biodiverzitu přece zvyšují i nepůvodní druhy

Jak už bylo řečeno: stabilita ekosystému nemá nic společného s biodiverzitou. Pokud bychom biodiverzitu chápali jen takto zjednodušeně (či mechanicky), znamenalo by to, že každý nový druh, který se v ekosystému vyskytne, je přínosem, který zvyšuje jeho kvalitu (rozuměj pestrost a stabilitu). Ale tak tomu v žádném případě není. Člověk občas (pohříchu nutno přiznat, že v poslední době stále častěji) udělá něco, co se mu pak více či méně vymstí. Mezi takové „kousky“ patří i zavlékání nepůvodních druhů na místa, kam by se samy pravděpodobně nikdy nedostaly. Nebyli to jen králíci v Austrálii, ale jsou známy i další případy, kdy se stalo, že druh vytržený z ekosystému svých přirozených nepřátel se chová jako „utržený ze řetězu“ a člověk pak má plné ruce práce a také utratí spoustu peněz, aby svoji počáteční „chybku“ napravil.

Rostlinní vetřelci

Pokud vynecháme živočichy a svoji pozornost upřeme k rostlinám, tak je dobré vzpomenout si na historický vývoj nesoucí s sebou stále se rozšiřující škálu možností jak nepříznivě zasáhnout do jakž takž fungujícího ekosystému. V minulosti nebylo mnoho těch, co si mohli dovolit nechat přivézt stromy a keře z Ameriky nebo Číny, ale stačilo to například k tomu, že nám dnes akát nepřipadá jako něco v naší přírodě cizího. (Ale kdo ho někdy zkoušel v nějaké lokalitě vyhubit jiným způsobem než brutálně chemickým, ví jaký je to úporný „plevel“.) Málokdo také ví, že lípa, náš národní strom, se v přírodě stále méně vyskytuje ve své „čistokrevné“ původní podobě, ale mnohem častěji jako celá škála kříženců různých (i nepůvodních) druhů. Dnešní lípy jsou v podstatě takoví stromoví „voříšci“.

křídlatka sachalinská (Reynoutria sachalinensis)
Na tomto obrázku je vidět jak křídlatka začíná vytlačovat původní kopřivy z jejich stanoviště.
„Přínos“ pěstitelů v minulosti

Lidská touha mít na své zahradě něco neobvyklého, spolu s možností dovézt v relativně krátké době téměř cokoliv a odkudkoliv způsobuje, že následné problémy jsou častější a mnohdy i vážnější než dříve. Některé zahradní rostliny jsou, nejednou dokonce uměle vytvořené, a mnohdy jsou to i značně životaschopní kříženci, kteří se v prostředí bez nepřátel doslova lavinovitě šíří. Příkladů, kdy se exotické a okrasné rostliny vymkly kontrole a vedou si v nové domovině víc než zdatně, je spousta a zmíním jen několik z těch, které nám to již náležitě předvedly. Těmi nejkřiklavějšími případy jsou například netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), křídlatka sachalinská (Reynoutria sachalinensis), bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum). Stali se z nich kolonizátoři usurpující stále nová území, kde utlačují původní „obyvatelstvo“.

Proč jsou tak agresivní

Které další druhy se zařadí po jejich bok a dosáhnou stejné „proslulosti“ ? Bude to „motýlí keř“ – komule Davidova (Buddleia davidii), topinambury hlíznaté (Helianthus tuberosus) nebo poléhavé šlahouny stálezelených mahonií cesmínolistých (Mahonia aquifolium), ...? Co vede k tomu, že rostlina začne v nepůvodním prostředí prospívat lépe, než ve své domovině. Důvodů může být více, nejčastěji jde o nedostatek přirozených „nepřátel“, například býložravého hmyzu. Domácímu hmyzu často nějakou dobu trvá, než se na příchozího vetřelce adaptují. Kvůli nedostatku nepřátel nebo genetickým změnám by tyto rostliny mohly v mnohých oblastech nabýt výhody nad původními druhy a zapříčinit tak velké ohrožení ekologické rovnováhy.

„Motýlí keř“
komule Davidova (Buddleia davidii)
Komule Davidova (Buddleia davidii) je velikým lákadlem pro motýly ale i velikým problémem pro přírodu.

Komule Davidova (Buddleia davidii) byla do Evropy dovezena asi před sto lety z Číny. Od té doby je oblíbeným okrasným keřem, a tak se jejími modrými, bílými nebo fialovými květy můžeme kochat v mnoha zahradách. Tento ozdobný keř se ale brzy rozšířil nejenom v zahradách. V poválečném Německu byla komule schopna obsadit nejenom sutiny rozbombardovaných městských center, ale rozrůstala se i dále do volné přírody, a tak se brzy objevila na velkých plochách západního a jihozápadního Německa. Pouze východní část země zůstala ušetřena jejího masivního rozšíření, protože rostliny nesnáší tamní tuhé zimní mrazy. To je prozatím naší „výhodou“, která by ale, pokud jsou pravdivé teorie globálního oteplování, mohla v budoucnu vzít za své.

Ačkoliv jsou drobné kvítky komule tvořící bohatá květenství velmi líbivé a poskytují mnoho chutné potravy motýlům, má tato krása i svou stinnou stránku. Rostlina může snadno tvořit veliká množství semen a pomocí nich postupně vytvářet velmi hustou křovitou formaci. Tím je dán její obrovský potenciál k vytěsnění mnoha původních rostlin z jejich přirozených stanovišť. Krom toho by se na určitých místech tyto husté keře mohly stát i bezpečnostním rizikem – například podél železničních a dálničních náspů, kde s oblibou tvoří bujné porosty. Švýcarsko, Španělsko a Francie se s komulí pokouší bojovat, ve Spojených státech její množení zatím sledují velmi kritickým pohledem a zatímco na Novém Zélandu způsobuje velké ekonomické problémy, protože vytlačuje původní vegetaci.

Zajímavé výsledky výzkumu

Aby se prohloubila znalost mechanismu zodpovědného za agresivní rozšiřování invazivních druhů, vědci porovnávali společenstva komule v Německu s populacemi v její domovině – jihovýchodní čínské provincii Yun-nan. Překvapivé bylo zjištění, že ačkoliv jsou klimatické podmínky v Číně pro komuli mnohem příznivější, tak větší keře produkující větší množství a a navíc těžších semen rostou v Německu. Jednou z příčin tohoto stavu se zdá být neexistence vyvážené konkurence v podobě hmyzu. V Německu chybí něco, co by ji konzumovalo. Na rostlinách v čínské domovině je totiž až 15 procent listů sežráno hmyzem, zatímco v Německu to bylo mizivých cca půl procenta. „Zelený vetřelec“ komule se totiž ještě nedostala na „jídelní lístek“ středoevropského hmyzu. Protože ve Střední Evropě nemá komule žádný příbuzný druh, tak zřejmě potřebuje hmyz mnohem více času, aby se na ni adaptoval a začala mu „chutnat.“ Dva asijské druhy specializovaného býložravého hmyzu, které byly použity na Novém Zélandě k tlumení populací komule zatím nenašel nikdo v Evropě odvahu použít. Určitě by podpořily biodiverzitu zvýšením druhové pestrosti, ale není dost jisté, zda by se i ony nakonec nevymkly kontrole a nezpůsobily více škody než užitku.

Je pravdou, že u nás komule díky drsnějším vnitrozemským zimám často namrzá, a tak má alespoň jednoho přirozeného nepřítele oproti západní Evropě navíc - mráz. Kdoví jak dlouho bude tento nepřítel fungovat a jak brzo se posune hranice invazivního rozšíření komule i k nám do české kotliny.

Mahonie cesmínolistá
Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium)
Oslnivá žluť květů mahonie cesmínolisté (Mahonia aquifolium) dokázala učarovat mnoha majitelům zahrad i zahrádek...

Jiná je situace u dalšího druhu, kterého si vědci blíže všímali. Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) pochází ze západu Spojených států. V Oregonu je tento stálezelený keř s vystupujícími žlutými květy dokonce oficiální rostlinou federálního státu, a proto je také známá jako „oregonská réva“. V Evropě má mahónie blízkého příbuzného, se kterým dokonce vytváří mezirodového křížence, a tím je dřišťál obecný (Berberis vulgaris).

Mahonie s dřišťálem dává vzniknout zajímavému kříženci mahoniodřišťálu Neubertovu (x Mahoberberis neubertii). Možná, že tato bližší příbuznost umožňující hybridizaci, napomohla tomu, že domácí hmyz, který měl spoustu let na to, aby se přizpůsobil dřišťálu obecnému, tak se teď poměrně snadno přeorientoval i na mahónii. Na druhou stranu si mahónie ještě nestačila vyvinout žádný obranný mechanismus proti tomuto býložravému hmyzu.

Mahonii se v Evropě daří dokonce tak dobře, že Švýcarská komise na ochranu divokých rostlin v rámci preventivních opatření požaduje po majitelích zahrad, aby mahónie vůbec nepěstovali: „Pokud ji již někdo má na své zahradě, tak se musí postarat o absolutní ochranu proti dalšímu rozšiřování, a to zejména odstraňováním veškerých plodenství a soustavnou likvidací všech mladých výhonů.“

Navzdory býložravcům je mahónie schopná pravidelně vykvétat tvořit spoustu semen a postupně ve volné přírodě kompletně pokrývat lesní půdu, čímž se stává závažným problémem. Její úspěch lze zřejmě najít ve šlechtění. Prostřednictvím selekce různých kultivarů a jejich umělé hybridizace docházelo postupně ke kumulaci genetických změn, které po další přirozené hybridizaci v novém prostředí dnes plodí mnohem životaschopnější jedince a ti způsobují stav, kdy mahónie roste v Evropě lépe, než jak to předvádí v původní formě ve své domovině, v Severní Americe.

Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium)
... ale na podzim vytváří spoustu semen skrytých v malých tmavomodrých kuličkách, které roznášejí ptáci. Dokáže tak v krátké době doslova zamořit například lesní podrost na poměrně veliké ploše.

Okrasné keře a nově šlechtěné rostliny tvoří většinu invazních druhů rostlin, které se postupně stávají větším či menším problémem, a jsou proto odborníky uváděny jako „biologičtí vetřelci“. Biologické invaze způsobené lidmi jsou jednou z příčin dramatického poklesu počtu živočišných a rostlinných druhů na mnoha biotopech na celém světě.

Rostlinní vetřelci v Evropě na vzestupu

Uvádí se, že počet nepůvodních rostlinných druhů se za poslední čtvrtstoletí více než ztrojnásobil.

Proto je velmi důležité, aby byly všechny informace o těchto nepůvodních druzích přesně zpracovány, a na jejich základě mohla být zpracována celoevropská strategie postupu a vytvořeny účinné nástroje k odhadu rizika při ochraně nejen rostlinné, ale i živočišné biodiverzity. Nové druhy rostlin, ale i živočichů přinášející do původních ekosystémů dlouhodobé změny, například zvýšenou konkurenci s původními druhy, jsou považovány za jedny z největších hrozeb pro biodiverzitu ve volné přírodě.

Největší počet nepůvodních rostlinných druhů byl hlášen z Belgie, Velké Británie a České republiky. Nové rostlinné druhy mohou nejenom ohrozit přirozenou flóru, ale mohou se také zapojit do navyšování ekonomických nákladů, jako příklad je možné uvést ambrózii pelyňkolistou (Ambrosia artemisifolia), Ambrózie také pochází ze Severní Ameriky a již se rozšířila do velké části Evropy. Její pyl je navíc jedním z nejagresivnějších známých rostlinných alergenů.

K nejrozšířenějším mezi takovými cizími rostlinnými druhy patří třeba turanka kanadská (Conyza canadensis), topinambur hlíznatý (Helianthus tuberosus) a trnovník akát (Robinia pseudoacacia), které pocházejí ze Severní Ameriky. Je pravdou, že třeba takový akát už po letech jeho rozšíření v naší přírodě ani nevnímáme jako nepůvodní. Akát dokonce sehrál i kladnou úlohu při „kolonizaci“ krajiny, například při zpevňování skalnatých strání vltavských břehů na schwarzenberském panství, kde byl hojně sázen. Nicméně, na rozdíl od akátu, který byl na mnoha místech záměrně vysazován, byla veliká většina „invazních“ rostlin – uvádí se, že více než tři čtvrtiny všech nových rostlinných druhů – do Evropy zavlečena neúmyslně.

Jak takové neúmyslné zavlečení vzniká?

Rostliny se někdy vymknou kontrole samy. Ale na samém počátku je vždy podcenění možného rizika ze strany člověka. Člověk si někdy nedovede představit, co rostliny dokážou v prostředí bez přirozených nepřátel. Bolševník byl obdivován pro svůj majestátní vzrůst a zvláštní vzhled obrovských okoličnatých květů. To byly důvody, proč byl vysazován v zahradách a obdivován. Poněkud se pozapomnělo na to, že po odkvětu se na okolících velikých jako kolo od vozu urodí veliké množství značně životaschopných semen, která dovedou odcestovat značně daleko a pokud padnou do úrodné půdy, dovedou se v prostředí bez přirozených nepřátel množit geometrickou řadou a vytvářet společenství bránící v růstu čemukoliv dalšímu. Když si k obrovskému počtu semen, která dovedou v půdě „přeléhat“ i několik let, připočteme alergenní účinky, které dovedou na kůži lidí vytvořit velké svědivé skvrny, zjistíme, že se nejedná o rostlinu, s kterou bychom se rádi v přírodě často setkávali. A přitom to začalo tak nevinně.

Hybridní štědřenec „zlatý déšť“ (Laburnum watereri)
Hybridní štědřenec „zlatý déšť“ (Laburnum watereri) je spolu s forzýtií (Forzitia x intermedia) častou ozdobou okolí silnic a dálničních odpočivadel.
Věc veřejná

Zavlékání nepůvodních druhů do volné přírody je v našich krajích takřka institucionální záležitost. Že nevěříte? Tak tomu klidně věřte. Dám jednoduchou hádanku. Jaké stavby se nejčastěji staví ve volné krajině? Jaké stavby vyvolávají v očích „ochránců přírody“ děs a vcelku oprávněné požadavky po citlivém začlenění do krajiny spojené s výsadbou a ozeleněním, zejména v partiích s rozsáhlými terénními úpravami náspů a zářezů. Správně, nově budované silnice a dálnice. Všimli jste si, co bylo a mnohde dosud je vysazováno na dálničních odpočívadlech, ale i na místech terénních úprav v okolí dálnic? Schválně někdy soustředěnost za volantem trošku rozptylte něčím jiným, než sledováním přihlouplých billboardů s předvolební agitací a podívejte se, co okolo dálnic a silnic pro motorová vozidla nejčastěji roste. Objevíte ledaccos od stříbrných smrků zdobících českou krajinu kdesi u Mladé Boleslavi až po hybridní Forzitia x intermedia či Laburnum x watereri, která dokáže na jaře svítivě žlutě rozsvítit stráně nejen okolo silnice pro motorová vozidla vedoucí z Prahy směrem k Příbrami. Zdá se, že někdo takto „vhodně“ začlenil důležité stavby dopravní infrastruktury do krajiny. Zda při tom přemýšlel i o tom, zda se z některé takové vhodné výsadby nemůže stát v budoucnu strašák a možná i dost nebezpečná záležitost, by asi bylo zbytečné se ptát.

Jsou zahrádkáři milovníci nebo škůdci přírody?

Objevil jsem ve volné přírodě rostliny požívající ochrany zákona na ochranu přírody a přesadil jsem si je na zahrádku. Vyrýpl jsem bleduli jarní (Leucojum vernum), sněženku podsněžník (Galanthus nivalis) a kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum). Myslíte si, že bych zasloužil trest, aby mne pro příště přešly choutky něco podobného zopakovat? Nejsem si příliš jist, zda byste byli tak příkří ve svých soudech, kdybyste tušili, že tou „volnou přírodou“ byl prostor černé skládky za naší zahrádkářskou osadou a já je tím přemístěním zachránil před zasypáním dalším odpadem. Když ještě dodám, že krom těchto chráněných rostlin odtamtud mou rukou zmizela i mahonie cesmínolistá, srdcovka nádherná (Dicentra spectabilis) a jeden z druhů mrazuvzdorných yuk (Yucca), možná už tak jednoznační v odsudku mé osoby nebudete.
A já se ptám: „Nezasloužili by si spíše než já potrestání ti milovníci zahrádkaření vyhodivší životaschopné rostlinné „přebytky“ na smetiště, protože co je za plotem (a navíc na smetišti), je přece nemusí zajímat… hlavně když oni mají na svých zahrádkách pěkně uklizeno?“ Nezadělávají totiž třeba právě oni na nějaký budoucí problém svým lehkomyslným obohacením biodiverzity české krajiny?


Autor: Ota Beran
© 2009

Datum zveřejnění: 4. 11. 2009


Zpět na domovskou stránku
TOPlist
od 9. 11. 2009